Říkali mi, ať se toho nebojím, říká spokojený Maxim Vehovský. Premiéru v A-týmu okořenil dvěma asistencemi
Vybraní junioři, včetně vás, dostali příležitost tréninku s A-týmem, zvládáte to?
V podstatě ano, ale když mi začaly dorostenecké povinnosti, tak jsem se připojil k dorostu a sem tam trénoval s muži. Ale teď asi tři týdny trénuji naplno jak s muži, tak dorostem.
V podstatě jste přeskočil kategorii juniorů a v šestnácti letech nastoupil rovnou do utkání mužů. Jak velký to je pro vás skok?
Tak skok je to obrovský. Jsem za to ale rád, protože to je pro mě velká motivace, abych dál naplno trénoval a zlepšoval se. Protože to, že jsem v áčku, neznamená, že to je na stálo. Musím na sobě dál pracovat, abych se v týmu udržel.
Jaké jste měl pocity před zápase? A změnily se v průběhu po boku zkušených hráčů jakými Špaček a Toman jsou?
Pocity byly smíšené. Před zápasem jsem byl hodně nervózní, ale když jsem vešel na led, trošku to ze mě spadlo. Kluci mi hodně pomohli, podpořili mě. Říkali, ať se toho nebojím a hraji, jak nejlíp umím. Jsem moc rád, že jsem si mohl s Tomanem a Špačkem zahrát. Oba jsou výborní hráči s pro mě bohatými zkušenostmi.
Přihrál jste de facto na vítězný gól Špačka a poté i na pojišťující trefu centra Tomana, byly to asi výborné pocity…
Snažil jsem se hrát, jak nejlépe umím. Tak, jak mi radili spoluhráči a asi to bylo správně. Jsem rád, že se mi první zápas s nimi takto povedl.
Na začátku roku 2020 jste byl součástí týmu Moravskoslezského kraje na 9. Olympiádě dětí a mládeže a odvezli jste si zlaté medaile. Byl to ten zlomový bod v nastartování vašich současných úspěchů? Myslím tím nominace na reprezentační kempy a nynější nominace, sice jako náhradník, na turnaj 5 Zemí reprezentace do sedmnácti let...
Olympiáda mi hodně otevřela oči a dala velký impuls se zlepšovat. Chci v tom nadále pokračovat a budu rád za každou příležitost se učit od starších zkušených hráčů.
Předpokládám, že ve vaší kariéře je důležitou součástí děda, trenér s velkými zkušenostmi. Dokážete oddělit hokejový život od osobního?
Ano, děda je velmi důležitá postava v mém hokejovém i osobním životě. Moc si ho za to, co pro mě dělá, vážím. Osobní život s tím hokejovým se spíše spojuje. Děda mě podporuje a často i dohlíží, abych neustále na sobě pracoval, přestože někdy na to není úplně chuť a energie.
