Polobohem bych se nenazýval, práce v australském hokeji mě moc baví, říká protinožec Rubeš
Jak jste se vlastně dostal do Austrálie, respektive k australskému hokeji?
To je trošku delší historie. V roce 1995 odjel můj kamarád Robert Spálenka do Austrálie ještě s kamarádem z vysoké školy na studium a zkontaktoval se tam s hokejem. V té době jsem se právě vrátil z Ameriky a dodělával jsem poslední rok školy. On mi potom poslal dopis, v té době ještě e-maily nebyly, jestli bych nechtěl přijet za hokejem. Tak jsme se tam tenkrát s mou přítelkyní, dnes už manželkou, vydali a působili jsme ve stejném klubu v Sydney. Trénovali jsme děti, hráli jsme, takže takovým způsobem jsem se tam jakoby dostal. V roce 1998 jsem pak ještě odjel na jednu sezónu do Ameriky, ale poté jsme se do Austrálie opět vrátili. Hned po návratu jsem jel s australským týmem jako hráč na mistrovství světa a vlastně deset let jsem za ně hrával. Od roku 2001 jsem trénoval reprezentaci do osmnácti let. Přece jen nějaká léta už mám za sebou, hraji na klubové úrovni a jsem vlastně hrajícím trenérem, ale do reprezentace jsem se jako hráč už netlačil víceméně z rodinných důvodů. Na posledním mistrovství světa jsem cítil, že nastal čas, kdy bych měl převzít mužstvo jako trenér, protože jsme měli s klubem velmi dobré výsledky, s osmnáctkou jsme postupovali do vyšší divize a získali medaili. To bylo ještě v době, kdy tam byl i Jakub Petr, který teď trénuje ve Vítkovicích, a spolu jsme osmnáctku trénovali celkem tři roky. Takže reprezentačním trenérem jsem se stal minulý rok, shodou okolností se šampionát konal v australském Melbourne. Našim největším soupeřem bylo Srbsko, ale vyhráli jsme a postoupili do první divize.
Jak moc obtížné je pro vás vytvořit v Austrálii reprezentační kádr?
Co se týče výběru, tak je to samozřejmě mnohem obtížnější v Česku, kde je mnohem více hráčů. Na druhou stranu jakmile hráči svou účast odřeknou, tak lze za ně najít náhradu a postavit téměř stejně silné mužstvo. U nás to funguje tak, že sezóna běží od konce dubna do začátku září. Pak je takové měsíční volno, po kterém většina kluků hraje letní soutěž, ve které jde spíše o zábavu. Na ledě jsou v tomto období většinou jen jednou týdně. V únoru začnou trénovat opět se svými týmy, takže ta reprezentační příprava není týmová, ale spíše individuální ve vlastních klubech. Jelikož působím v Sydney, tak s hráči ze Sydney, které mám v reprezentaci, dělám takovou letní přípravu, ale nominace jako taková vyplývá víceméně z předešlé sezóny. Z toho, kdo měl dobrou sezónu a kdo si může dovolit vzít v práci volno. Všichni hráči pracují, takže není jednoduché vybrat tým. Někdo může odříct, třeba náš první gólman si udělal pilotní průkaz. Stál jej hodně peněz a tak letos nemohl jet, protože si musel najít práci. V nějakých takových podmínkách se tým tvoří.
Australská hokejová liga je pro většinu českých fanoušků asi velkou neznámou, můžete přiblížit její hrací systém?
Nejvyšší soutěž hraje devět týmů, jsou to celky z větších nebo hlavních měst jednotlivých států. Australskou ligu hrají dva celky ze Sydney – Sydney Bears, kde působím, a Sydney Ice Dogs, dále tam hraje Newcastle ve státu Nový Jižní Wales, pak je Canberra, v Queenslandu je tým Gold Coast, v Melbourne jsou dva kluby – Melbourne Ice a Mustangs IHC, dále Adelaide v jižní Austrálii a Perth v západní Austrálii. Je to celonárodní liga, finance nejsou tak silné, takže většina týmů s tím docela bojuje. Sport v Austrálii nefunguje tak na profesionální úrovni jako třeba v Americe nebo tady v Evropě, kde i týmy ze třetí ligy mají své sponzory. Z finančních důvodů se tak letos udělaly dvě skupiny, východní a západní. V základní části bude na programu čtyřiadvacet utkání, kdy se hraje převážná část zápasů s týmy ze své divize a jen asi jeden nebo dva zápasy s týmy z druhé divize. Dva nejlepší z jednotlivých divizí pak postupují do takového finálového víkendu, kdy v sobotu hrají křížem první s druhým a druhý s prvním, v neděli je finále.
Jak je v Austrálii vnímán hokej veřejností?
V Austrálii jsou hlavními sporty klasické rugby, pak taková odvozenina, tzv. australské rugby, kterému se říká rugby league a samozřejmě i australský fotbal. Rugby je více populární v Novém Jižním Walesu, australský fotbal zase ve Victorii. To jsou takové dominantní sporty v zimním období, přes léto je to zase kriket. Hokej patří do té druhé kategorie sportů, ale je tam samozřejmě taková ta hokejová komunita. Austrálie má okolo tří tisíc registrovaných hráčů a dvacet zimních stadionů. Každý stát má svou vlastní federaci.
Za poslední roky šel australský hokej jednoznačně vzhůru, svědčí o tom i postup do první divize...
Postoupit se nám podařilo již v roce 2008, takže v roce 2009 jsme si zahráli v první divizi. Tehdy ta struktura byla mezinárodní hokejovou federací nastavena tak, že postupujícímu týmu nedávala příliš šancí na udržení. Utkali jsme se například s Kazachstánem, Slovinskem nebo Japonskem, což jsou týmy se zkušenostmi z nejvyšší divize, takže to bylo trošku těžší a ihned jsme spadli. Struktura se změnila, a tak máme letos více šancí. Hrají tam týmy, které jsou dle světového pořadí vedle sebe. Co se týče kvality australské soutěže, tak tu hodně pozvedli importi. Nový tým, který přibyl do soutěže, mohl mít na soupisce až osm cizinců, což jsou téměř dvě pětky. Také ostatní týmy se snažily sehnat si lepší hráče. Když jsme do Austrálie tehdy přišli s Robertem Spálenkou, byli tam hráči, kteří hráli třeba juniorskou ligu v Kanadě, ale dnes už to nestačí. Měli jsme i hráče, kteří byli draftováni, se zkušenostmi s NHL nebo z nižších profesionálních soutěží. Vloni jsme třeba měli i nejlepšího střelce nizozemské ligy. Cizinci jsou vlastně takovými tahouny těch týmů. Ale i naši kluci si jeli zahrát třeba do Nizozemí nebo Finska. Tady máme i obránce, který hraje v univerzitě Cornell, další bude hrát také příští rok na univerzitě, jeden z gólmanů nám hraje v Kanadě. Australané věděli, jak to funguje, takže jezdili do zahraničí na zkušenou, více trénovali, snažili se dostat více na led a hodně se zlepšila i jejich fyzická příprava, takže přes léto na sobě pracují.
Dá se v Austrálii hokejem i vydělávat nebo jej mají hráči pouze jako svůj koníček?
Nikdo tam není na profesionální úrovni. Funguje to asi tak, že naopak v některých případech musí hráči připlácet na chod klubu. Před pár lety, když jsme měli ještě dobrého sponzora, tak nám třeba zaplatil letenky nebo pomohl s prací. Když přijde cizinec, tak je pro něj asi nejdůležitější, aby se mohl uživit, měl střechu nad hlavou a mohl zaplatit byt. Všichni hráči jsou ryzí amatéři, někteří pracují třeba na zimních stadionech nebo dělají hokejové školičky.
Před šesti lety Vladan Stránský hovořil o tom, že je v soutěži stanoven maximální počet pěti zahraničních hráčů, kteří tvořili základní kámen každého týmu, naopak třetí a čtvrté formace byly složeny převážně z mladších hráčů, funguje to tak stále?
Pořád to tak funguje. Ale tím, jak se vlastně pořád trošku zvyšuje kvalita australských hráčů, tak se snížil počet cizinců. Každý tým může mít na soupisce šest takových hráčů, ale do utkání mohou zasáhnout pouze čtyři. Když má někdo třeba australského gólmana nebo brankáře z nároďáku, tak je to pro něj bonus, protože může sestavit téměř kompletní pětku cizinců. V reprezentaci máme třeba jednu celou lajnu z Melbourne. Když má někdo jednu formaci cizinců a jednu kvalitní formaci složenou z Australanů, tak jsou úplně v pohodě. Soutěž se dá uhrát na dvě dobré lajny, ta třetí je tak nějak jakoby do počtu, aby si první dvě mohly odpočinout. Hraje se navíc pouze třikrát patnáct minut, protože na zápasy jsou určené pouze dvě hodiny. Austrálie chce být dost spravedlivá a chce se podělit o led se všemi, s krasobruslaři, rychlobruslaři a nejvíce se tam asi vydělává na veřejném bruslení.
Jak je na tom Austrálie s atmosférou při zápasech a s kvalitou hokejových stánků?
Atmosféra se určitě liší od stadionu ke stadionu a od státu ke státu. Nejlepší atmosféra je v současné době asi v Melbourne, kde se minulý rok konalo mistrovství. Mají vybudovaný nový dvojstadion v blízkosti centra. Melbourne je hodně sportovní město. Kapacita stadionu je k sezení asi tisíc diváků. Když jsme tam hráli šampionát, tak tam bylo namačkáno patnáct set diváků. Ale skutečně záleží na tom, kde se to hraje, někde přijde tisíc, někde zase může být i deset diváků. Stadion v Melbourne by se dal třeba srovnat tady se Sarezou, ale je tam jen jedna tribuna, která má asi jen osm nebo deset řad a takový balkon. Také v Canbeře to při zápasech hodně žije.
Udělal jste pro australský hokej za ta léta skutečně hodně. Nejste tam považován za takového hokejového poloboha?
(směje se) Jako udělal jsem toho celkem dost co se týče trénování dětí a trénování mládeže s osmnáctkou. Přestože je mi už jedenačtyřicet let, tak se stále snažím ještě hrát, navíc jsem se dostal k trénování seniorské reprezentace. Ale když jedeme takto někam ven, tak si člověk musí vzít dovolenou, být nějakou dobu bez rodiny, takže manželka asi taky není moc spokojená, už kvůli dětem, že si udělám dlouhý výlet do Čech. Polobohem bych se asi nenazýval. (zamyslí se) Všude jsou lidé, kteří vám to přejí a kteří nepřejí, ale já bych to tak nebral. Mě to moc baví, a proto to dělám.
Doporučil byste mladým hráčům přesun k protinožcům?
Záleží na tom, co by od toho ti kluci očekávali nebo na jaké úrovni by chtěli hokej hrát. Kdo má nějaké větší ambice, tak tomu bych spíše doporučil přesun z protinožců do Evropy (směje se). Ale pokud kluci chtějí studovat, rozšířit si obzory, získat zkušenosti ze světa, naučit se jazyk, tak je to určitě moc dobrá zkušenost. Hokej samozřejmě není na špičkové úrovni. Jakmile skončí sezóna, tak dostávám týdně deset e-mailů od hráčů z Kanady, Ameriky, Evropy i Čech a oni se mě hned ptají, co za to mohou dostat. Na některé ani neodpovídám, když jsou hodně přímé. Když jim řeknu, že jim nenabízíme nic, tak už se třeba ani dále neozvou. Mám lepší zkušenost s kluky, kteří mají nějaké vzdělání než s profesionálními hokejisty. Lépe se mi s nimi jedná a nepočítají příliš s tím, že by za to něco mohli dostat. Je to moc dobrá zkušenost a hokej je dobrý prostředek k tomu dostat se do té komunity, najít si přátele a podívat se po Austrálii. Sydney je třeba moc pěkné město s pěkným prostředím. Z toho důvodu bych to doporučil, záleží skutečně na tom, co od toho hráč očekává.
Již téměř týden se v Porubě připravujete na světový šampionát, jak jste tady spokojeni?
Jedním slovem je to fantastické. Hráči jsou z toho nadšení, toto už asi nikdy nezažijí. Stadion, hotel, stravování, šatny a všechny prostory, které máme k dispozici, vše je na špičkové úrovni. Vladan Stránský nám to již před několika lety doporučoval, že je tady takový pěkný stadion a kdybychom někdy potřebovali třeba s osmnáctkou, tak ať přijedeme. Když jsme hráli například s osmnáctkou v Mexiku, tak pro nás byla samozřejmě na přípravu výhodnější Kanada, ale když se hraje v Polsku, tak jsme zvolili Porubu. Trošku obdivuji Ostravu, konkrétně tady Porubu, že má tolik sportovních zařízení. Byli jsme v pondělí na bowlingu a náš průvodce nám tam říkal, že je tady několik hřišť, tenisových kurtů a dalších sportovišť. Takže sportovní prostředí je v Ostravě parádní, což mají lidé rádi. Navíc jsou tady Baník a Vítkovice, lidé tím žijí, což se mi líbí.
Můžete popsat váš každodenní program?
Cesta trvala skoro osmatřicet hodin, takže to je pro kluky moc náročné. Museli jsme navíc počítat s několika věcmi. Nastoupili jsme do soustředění, kde musíme trénovat dvakrát denně, abychom se dostali do nějakého záběru. Někteří byli na ledě skutečně velmi málo. Navíc jsme počítali s tím, že tady bude ještě trošku zima, k tomu se přidá to zatížení a hráči začnou být nemocní, budou muset zůstat na pokojích, ostatní hráči pak onemocní taky a bude to celé na pytel. Naštěstí se nic takového nepotvrdilo. V pátek a v sobotu jsme absolvovali dva tréninky, v neděli trénink a zápas, v pondělí pouze jeden trénink, v úterý opět dva a ve středu trénink a zápas. Středeční trénink však za moc nestál, tak jsme to po půl hodině rozpustili. Ve čtvrtek dám asi klukům volno, protože si to za výkon proti Vítkovicím zaslouží. Po příjezdu do Polska máme ještě dva tréninky. Je dobré nabrat ten správný objem tréninků, ale člověk musí být opatrný, abychom nepřijeli na turnaj a většina týmu byla fyzicky vyčerpána.
Takže příliš času na prohlídku města jste asi neměli...
Tak to jsme neměli vůbec. Přijeli jsme ve čtvrtek a já sám jsem poprvé opustil prostory zimáku až někdy v neděli, kdy jsem si udělal takovou menší procházku. Ani jsme nedostali nějaké informace o tom, co by stálo za to vidět. Možná ve čtvrtek, když nebude trénink, tak bude čas na nějakou prohlídku. Čeká nás pak večeře v centru města.
Již v neděli startuje MS divize I v polské Krynici, jak vidíte šance svého týmu?
Společně s Rumunskem jsme postoupili z nižší divize, takže každý asi očekává, že spolu budeme bojovat o to předposlední místo. První zápas máme proti Koreji, s nimi jsme hráli za posledních sedm let třikrát, jednou jsme vyhráli 4:0 a dvakrát jsme podlehli o gól, ale od roku 2007 začali hrát asijskou ligu, takže nabrali více zkušeností. První utkání bude určitě velmi důležité, třeba se chytneme a pojedeme na nějaké vítězné vlně. Druhý zápas hrajeme proti Holanďanům, od kterých očekávám takový agresivnější kanadský styl, na Poláky sice asi mít nebudou, ale podle mě obsadí tak druhé nebo třetí místo. Pak nás čeká domácí Polsko, to nám asi příliš šancí nedá, jsou trošku někde jinde, dívám se na to realisticky. Dále tam máme Litvu, která nedávno porazila jen o gól Rumunsko, takže s nimi bychom mohli mít šance. Když to shrnu, tak při záchraně budeme všichni moc spokojení. Kdyby se náhodou něco zbláznilo a my získali medaili, tak by to byl dar ze shora. (směje se)
Máte za sebou dvě přípravná utkání, co přesně vám ještě před začátkem šampionátu ukázala?
Oba zápasy byly úplně jiné. Druholigová Poruba měla ve svém kádru spoustu zkušených hráčů, kteří nás tou zkušeností a přihrávkami přehrávali. To utkání se nehrálo v tak velkém tempu jako ve středu proti Vítkovicím. Myslím si, že více týmů bude hrát takový rychlejší hokej, k čemuž nám pomohl právě druhý zápas. Bude to více bruslivé a rychlejší. Když budeme hrát tak jako proti Vítkovicím, samozřejmě bez těch individuálních chyb, tak určitě šanci na udržení máme. Takže druhé utkání bylo pro nás celkově lepší.
Nathan Walker si udělal v České republice velké jméno, jak je tomu v Austrálii?
V hokejové komunitě jej zná úplně každý, díky facebooku a webovým stránkám, které většina lidí sleduje. Ze Spengler Cupu byly přímé přenosy také v Austrálii, takže i tam jej lidé mohli vidět. Myslím, že měl i několik rozhovorů společně s rodinou, kde byly záběry i z jeho působení v Ostravě, hovořili s jeho maminkou a přiblížili vlastně celý jeho velký hokejový příběh. Jelikož pochází ze Sydney, tak především tam je velmi známý. Mít jej v národním týmu je moc velké plus, kdyby jej náhodou Vítkovice nepustily nebo byl nějaký jiný důvod, že by nemohl přijet, tak by to pro nás byla velká ztráta. Lidé jej mají moc rádi a přejí mu to. Je super sledovat jej na ledě, jak se baví hokejem, žije pro to a dělá pro to maximum. Doufám, že jednak třeba uspěje na letošním draftu a především, že se mu bude stále dařit ve Vítkovicích, kde má ještě vlastně dva roky smlouvu. Viděli jsme, že jeho popularita je v Ostravě velká. Na Vítkovicích se mi líbí, že si jej jako třináctiletého kluka vzali a vychovali jej tak, že teď má ambice hrát NHL.
Takže dá se Nathan Walker označit za největšího tahouna vašeho mužstva?
(přemýšlí) Neřekl bych přímo tahouna, protože tam máme několik dobrých hráčů jako jsou Joseph Hughes, Lliam Webster nebo kapitán Greg Oddy. Ten patří také dlouhodobě k tahounům mužstva, přišel hrát v sedmnácti letech z Bologni, narodil se ve Walesu, takže tam byla ještě nějaká klauzule, aby mohl hrát za Austrálii. Nathan Walker však převyšuje všechny ostatní hráče individuálními činnostmi a rychlostí, má zkušenosti z extraligy a vlastně nejvíce zkušeností ze všech hráčů, co máme. Je to skutečně špičkový hokejista našeho týmu.
V reprezentačním kádru Austrálie letos chybí bývalý porubský hokejista Vladan Stránský, z jakého důvodu s vámi nedorazil?
Vladan Stránský hrál v Austrálii od roku 2002, kdy tam přišel, a vlastně každý rok patřil k nejlepším hráčům celé ligy. Zpočátku tam byl jako import, dominoval, měl zkušenosti z české první ligy. Tenkrát mu bylo devětadvacet let, takže už se také blíží k té čtyřicítce. Z rodinných důvodů, s prací, navíc nějaký věk tady už je, ale do minulého mistrovství světa v Melbourne dominoval a patřil mezi deset nejlepších hráčů ligy. Dokonce jsem s ním hrál a hráli jsme takový ten typický český hokej. Hrálo se mi s ním vždy parádně. Ještě když tam byl s námi Vít Stránský, tak jsme tvořili jednu lajnu a byli jsme všichni v první pětce bodování ligy. Byli jsme dva takoví staří dědkové a k nim Víťa, který byl vybruslený ze Sarezy, kde zrovna předtím hrál. Myslím si, že ten „drajv“ už u Vladana trošku upadl, ale po celou dobu, když se řeklo Stránský, tak se všem rozklepaly nohy. (směje se)
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí.
