Poruba mi strašně moc pomohla, za podporu vděčím rodičům, přiznává Klára Peslarová
Odchovankyně porubského hokeje má před sebou skvělou budoucnost, ostatně už ve svém velmi mladém věku dosáhla na řadu ocenění a trofejí. K úplné spokojenosti už ji chybí snad jen účast na olympiádě. „Podívat se na olympijské hry v Jižní Koreji je můj velký sen, udělám všechno pro to, abychom se tam dostali,“ líčí Klára Peslarová, kterou po fantastické sezoně pochopitelně láká zahraničí, konkrétně kluby z Ruska. O tom, zda bude hájit branku Poruby a Karviné i v dalším ročníku se tak rozhodne až v průběhu léta. Do té doby se může kochat nad svými úspěchy.
Vítězství ve Zlaté hokejce jsem vůbec nečekala
Jaký to je pocit slyšet na jednom slavnostním večeru, že nejlepšími hokejisty sezony se stali Klára Peslarová a Jaromír Jágr?
Nic zvláštního jsem neprožívala. Ale když kolem vás sedí řada hokejistů, kteří něco znamenají, tak je to samozřejmě skvělý pocit. Jen škoda, že je u nás ženský hokej tak málo viditelný. Vyhlásí pouze jednu hráčku, o kterou nikdo nejeví zájem, naproti tomu se představí kompletní desítka hokejistů.
Čekala jste, že byste mohla uspět, nebo jste brala už jako senzaci dostat se mezi elitní trojici hokejistek?
Dostat se mezi tři nejlepší hráčky sezony je určitě obrovský úspěch, protože před dvěma lety jsem byla přibližně padesátá a loni devátá. Musím říci, že jsem to vůbec nečekala.
Do dějiště slavnostního večera jste se vydala s maminkou a bratrem, brali jste to spíš jako příjemný rodinný výlet?
Brali jsme to tak, že pojedeme do společnosti a nevíme, co od toho můžeme očekávat. Do Karlových Varů jsme přijeli docela na čas, takže jsme toho moc neviděli. Ale ti, co přijeli dříve, se v klidu převlékli a prohlédli si město.
Jaký to byl pocit sedět mezi takovými hokejisty jako jsou David Krejčí, Tomáš Hertl a další?
Skvělý. Po hlavním programu následoval raut, kde všichni byli a měla jsem možnost se s nimi potkat, vyfotit a pobavit se.
Prozradíte nějaké zajímavé úlovky?
Vyfotila jsem se s Martinem Procházkou, Sašou Salákem, Jakubem Kohákem, Luckou Vondráčkovou a Tomášem Plekancem. To je asi všechno.
Když jste pak stála na pódiu, měla jste jasno o tom, co řeknete, nebo šlo spíše o povedenou improvizaci?
Mamka mi říkala, abych si nějakou řeč připravila. Čekala jsem, že to bude v pohodě. Pak když řekla Iva Kubelková, že to přijde, a David Moravec začal číst mé jméno, tak na mě spadl strašný stres. Ale když jsem vylezla nahoru, tak už to bylo zase dobré.
Předpokládám, že gratulací vám přišlo požehnaně.
Bylo toho opravdu hodně. Přišly mi i nějaké žádostí o přátelství na facebooku a plno SMS zpráv. Všem jsem slušně odpověděla, že děkuji.
Byla to pohádková sezona, lepší snad být ani nemohla
Přejděme k uplynulé sezoně, ta byla vyloženě snová. Mohla být vůbec lepší?
Řekla bych, že snad ani nemohla. Mým cílem bylo chytat v Porubě za starší dorost, obhájit s Karvinou titul a získat s osmnáctkou v Budapešti medaili. A všechno to vyšlo! Pak jsem navíc dostala šanci také v áčku. Čekala jsem, že si nezachytám, ale asi jsem trenérům ukázala, že na to mám.
Dosáhnout během jedné sezony na dvě zlaté a jednu bronzovou medaili, to se každému jen tak nepodaří.
Moc mě to těší. Byla to pohádková sezona, taková už nikdy nebude.
Je obrovský rozdíl chytat extraligu staršího dorostu nebo ženskou ligu a pak na mezinárodní scéně čelit třeba silným zámořským výběrům?
Všechno to je úplně jiná úroveň. Kluci jsou rychlejší, holky pomalejší a pak přejdu na mezinárodní scénu a tam je každý mančaft úplně jiný. Amerika s Kanadou jsou jasně nejlepší, my se můžeme třeba srovnávat se Švédskem, Finskem nebo Ruskem, každý stát je prostě na úplně jiné úrovni.
Ceníte si více bronzu z šampionátu osmnáctek, nebo zlata z domácího mistrovství světa žen?
Asi si více vážím bronzu z osmnáctek, protože v této kategorii už nikdy žádnou medaili nezískám.
Po úspěšném juniorském turnaji v Budapešti jste dostala šanci i v Přerově, bylo to pro vás velké překvapení?
V podstatě hned z Maďarska jsme jeli na kemp do Liberce. Šla na nás vidět velká únava, takže mě trenéři nenechali chytat ani přípravný zápas. Pak jsme se přesunuli do Přerova, kde nám oznámili, kdo bude jedničkou, dvojkou a trojkou. Musím přiznat, že mě to překvapilo. Možná jsem dostala šanci i proto, že už jsem byla dostatečně rozchytaná.
Ještě předtím se vám navíc povedlo obhájit s Karvinou mistrovský titul. Bylo to jiné než loni?
V předchozí sezoně se nám povedlo vyhrát poprvé a obhajoba je pak vždycky mnohem těžší. Zápasy sice byly vyrovnané, ale byli jsme prostě lepší.
Odchytala jste pořádnou porci zápasů, cítila jste po skončení sezony velkou únavu?
Byla jsem ráda, že si na chvíli odpočinu od ledu. Proto jsem pak byla docela nešťastná, když trenéři zařadili do letní přípravy led, což jsem moc nechtěla. Únava byla vidět i mezi zápasy, ale stačil den, dva a zase to bylo v pohodě.
Musím přiznat, že mě láká cizina, táhne mě to do Ruska
Určitě v těchto dnech řešíte svou budoucnost, mohou se na vás porubští fanoušci těšit i v nadcházející sezoně?
Jednám s jedním ruským týmem, ale až časem se uvidí, jestli to vyjde. Měla bych za něj chytat v srpnu na turnaji, potom se rozhodne. Nabídek bylo více, ještě se ozvaly dva týmy ze zámoří. Musím přiznat, že cizina mě láká, ale spíše mě to táhne do Ruska.
Takže v zámoří byste si nedokázala představit vaše další působení?
Je to určitě dobrá zkušenost, hraje se tam jiný hokej než třeba v Rusku, ale momentálně mě to tam neláká. Do budoucna by třeba nebylo špatné si to tam vyzkoušet.
Na obou šampionátech jste byla vyhlášena nejlepší gólmankou, měli o vás agenti zájem už v průběhu turnajů?
Byl tam jeden americký agent, komunikovala jsem s ním už před mistrovstvím. Říkal mi, ať jdu k nim do týmu, ale Amerika mě teď opravdu neláká.
Pokud by Rusko nevyšlo, nadále byste oblékala dres Poruby a Karviné?
Ano, pořád bych chytala ve starším dorostu. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale raději bych šla do Ruska.
Jak moc vám vlastně Poruba pomohla ve vašem vzestupu?
Pomohla mi strašně moc. Trénovala jsem s extraligovým týmem, je to pak v ženském hokeji hodně poznat, že jste zvyklý na lepší hru. Bylo to vidět i v zápasech s Amerikou nebo Kanadou, že jsem jejich hráčky dost potrápila.
Jeden den chytáte za starší dorost, druhý za ženy. Bylo hodně těžké zvykat si neustále na jiný styl hokeje?
Mám to nastavené tak, že musím chytit první puk a vím, že to bude dobré. Pokud zpočátku zaváhám, tak už to je pro mě špatné. Všechno záleží na první střele.
V sedmnácti letech jste už dosáhla takřka na všechny možné úspěchy, jaké jsou vaše další cíle?
Mým velkým snem je zúčastnit se olympiády v Jižní Koreji, udělám všechno pro to, abychom se tam dostali.
I v ženské šatně padne nějaké to sprosté slovo
Dívka v chlapeckém týmu. Příliš si nedovedu představit, jak máte nastavený režim v kabině?
V Porubě mám svou šatnu, takže tam je to v pohodě. Když odjedeme na venkovní zápas a dostaneme jednu šatnu, tak si vyberu místo, vybalím se a odejdu se podívat třeba na led nebo ven mimo halu, kluci se mezitím převlečou a jdou na rozcvičku. Mezitím se převleču já a pak dojdu na rozcvičku později, nebo si dělám svou vlastní přípravu. Takže to zase takový problém není.
V mužské šatně slýcháme spoustu sprostých slov, jaké to je v ženské kabině?
Taky tam padne nějaké sprosté slovo. Ale třeba v Karviné je často v šatně syn od naší kapitánky, takže tam letos bylo pravidlo dělat za každé sprosté slovo dřepy nebo kliky. Nedá se říct, že bychom byly nějaké lepší než kluci.
Myslím, že hokejisté jsou u žen dost žádaní, jak je to u hokejistek?
To je velmi těžká otázka, na kterou moc nedokážu odpovědět. Momentálně mám hokej a to je můj přítel.
Jak vlastně vypadá ideální muž Kláry Peslarové?
Nesmí to být žádný ulíznutý šampónek. Musí se mi prostě líbit, není vůbec řečeno, že to má být blonďák s modrýma očima. Musí se mi prostě na první pohled líbit, musí být hodný a musí mě podporovat.
V Porubě hraje hokej i váš bratr Jakub, jak spolu vycházíte?
Bohužel jsem byla až jako druhá, takže nemůžu za to, co bylo přede mnou. Horší už být nemůže. (směje se) Ne, podporuje mě a je hodný, i když mu občas něco ulítne.
Vzpomenete si ještě na své hokejové začátky?
Taťka vlastně trénoval bráchu, taky mě to lákalo a chtěla jsem umět bruslit. K tomu se pak přidala i výstroj a začala jsem hrát. Jednou pak chyběl gólman na tréninku, tak jsem to chtěla vyzkoušet. Taťka byl zpočátku proti, ale nakonec řekl, že mě tam dá s tím, že pokud mě to nebude bavit, tak mám z branky odejít. Začalo mě to dost bavit. I když občas jsem si chodila zahrát do útoku, protože to mě neomrzí. Nebyla jsem hráčem, který dává góly, ale spíše jsem chtěla někoho zmastit u mantinelu, to máme asi v rodině. (směje se)
Rodiče vás vedli s bratrem k hokeji už odmalička?
Kubu dali na hokej, ale mě nechtěli. Asi mě spíše chtěli vidět v šatičkách a sukýnkách. Hlavně mamka nechtěla, protože je to sport pro kluky. Ale když pak viděla, že mě to baví, tak mě podporovali oba rodiče.
Chci, aby byl ženský hokej více zpopularizovaný
Hráli jste jen hokej, nebo jste si vyzkoušeli i jiné sporty?
Hráli jsme spolu florbal, ale to jsem už asi po dvou letech skončila. Byl to víceméně jen takový doplňkový sport a chodili jsme jen na zápasy.
Jak se vlastně díváte na sporty jako je hokejbal nebo inline hokej?
S holkama chodíme hrát hokejbal dvakrát do roka na mistrovství České republiky, kde se vybírají hráčky na mistrovství světa. Tam je fakt velká pravděpodobnost, že bychom se tam mohly dostat. Za minutu nandáme brusle a můžeme jít hrát. Je to dobrý doplněk.
Co říkáte na příběh Pavla Zachy, jehož otec se rozhodl už při narození, že ze svého kluka udělá hokejistu?
Tak toto přímo nesnáším a jsem proti tomu. Pan Zacha má štěstí, že to Pavla hodně chytlo a sám tomu dost dává. Ale je spousta rodičů, co tlačilo syna do hokeje a postupně se mu to tak zhnusilo, že už v dorostu nechtěl dál pokračovat. Má výhodu v tom, že to Pavla chytlo.
Vás rodiče odmalička podporovali, chodili s vámi na tréninky, navštěvovali zápasy, asi jste jim hodně za všechno vděční, že?
Za jejich podporu jsem moc vděčná. My holky to máme těžší. Nejsme jako kluci, kteří přijdou do týmu a nafasují si věci. Chybějí nám sponzoři a v podstatě všechno si kupujeme samy. Ženský hokej je dost závislý na podpoře rodičů. Chce to, aby se více zviditelnil. Ale přijde mi, že ho nikdo zviditelnit nechce.
Nemrzí vás, že si na ženský hokej nenajde cestu větší počet fanoušků?
Byla bych ráda, kdyby byl celkově více zpopularizovaný. Kluci jsou v televizi pořád, z Minsku měli kompletní zpravodajství. Naopak u žen se jen ukáže, že vyhrály a to je všechno. Podle mě stačí jen zviditelnit hokej a ono se to chytne.
Je hokej hlavním tématem ve vaší rodině?
Bavíme se o něm pořád. Slyšíte ho u nás doma ze všech stran. To je jen samé: Podívej se na to video! Už jsi ho viděla? Proč to děláš, když tě to nebaví? Když tě to nebaví, tak tam nechoď! (směje se)
Není už to trošku otravné přijít z tréninku či ze zápasu a znovu mít okolo sebe jen samý hokej?
Hokej ani ne, spíše škola. V neděli přijedu pozdě večer ze zápasu a v pondělí ráno musím hned do školy. To bych raději tu školu vynechala. (směje se)
To skoro zní, jako byste hokej stavěla před školu. Kdybyste odešla do Ruska, nevadilo by vám, že nemáte dokončenou střední školu?
(Zvaž, co řekneš, bude to určitě číst maminka, ozývá se bratr Kuba) Určitě bych ráda dodělala střední, ať mám alespoň maturitu, klidně dálkově. V Rusku se vlastně pořádně naučím jazyk a určitě jsou tam taky školy, tak bych to zkusila třeba i tam.
Už se pomalu seznamujete s azbukou?
Nikdy jsem se rusky neučila. Už na to pomalu koukám, ať alespoň ty základy umím. Myslím si, že tam není zase taková výrazná změna oproti češtině.
Bráchovi jsem v dětství dvakrát zlomila prst
S bráchou působíte jako taková ideální sourozenecká dvojice, zažili jste vůbec v dětství takové ty klasické sourozenecké hádky a šarvátky?
Dvakrát už jsem Kubovi zlomila prst, jednou jsem mu ho přiskřípla ve dveřích a podruhé jsme si házeli skákací kuličkou o zeď, hodila jsem to asi tak silně, že mu to zlomilo prst. Ale nebylo to schválně. Když jsme byli malí, tak jsme se mlátili, dokud nepřišla mamka. Teď už si spíše nadáváme jen slovně.
Předpokládám, že když přišla mamka do pokoje, tak to většinou schytal brácha
Tak já byla přece maličká holčička a nikdy bych si na něj nic nedovolila. (směje se)
Dokážete říci, co vám na bráchovi nejvíce vadí?
Je v pohodě, ale je to prostě typický chlap. Nic neudělá v domácnosti, neuklidí si, nemůže umýt nádobí. Prostě nic. Kdyby nás neměl, tak nevím, co by dělal.
On o vás říká, že jste líná, vy o něm, že nic neudělá v domácnosti. Kdo pak doma uklízí?
Jsem líná si jít třeba zaběhat nebo zacvičit, ale když se pak odhodlám, tak to udělám. Vadí mi, že mu řeknu ať si uklidí a druhý den je to pořád stejné. Pak mi to už přijde tak hnusné, že mu to všechno poskládám a uklidím. Mohl by si začít uklízet a byl by úplně v pohodě.
Sdílíte společný pokoj?
Měli jsme společný pokoj, ale teď už tam mám u něj jenom skříň.
Dovedete si třeba představit, že byste spolu strávili dovolenou?
Je to brácha, bez problémů bych s ním vydržela. Myslím si, že máme spolu opravdu velmi dobrý vztah.
Máte v sobě takovou důvěru, že si třeba řeknete i různá tajemství?
Já mu je říkám. Když potřebujeme někomu něco říct, tak jdeme jeden za druhým.
Ideální muž? Henrik Lundqvist! Fotbalisté jsou holčičky
Co vy a letní příprava? Většina hokejistů ji moc nemusí.
Vadí mi akorát běhy. Ale bohužel už třetí rok letní přípravu nemám, jelikož vždycky přijde nějaké zranění. Jak máte plánovanou dovolenou, tak já mám plánované zranění. (směje se) My gólmani vlastně ani letní přípravu mít nemusíme. Přijde mi, že všichni nejsou nějací namakaní, stačí se třeba podívat na Saláka. Hráči ať mají rychlost, my potřebujeme hlavně ohebnost.
Máte nohu v sádře, jak se vám to přihodilo?
Stalo se mi to hned asi při druhém týdnu přípravy. Zpestřili jsme si ji basketbalem a nešťastnou náhodou na mě spadl spoluhráč. Přetrhal mi vazy v kotníku, takže jsem teď v podstatě takový malý kriplík.
Byla jste kvůli tomu doma dost hýčkaná?
Zpočátku ano, brácha mi chodil pro vodu, mamka mi nosila jídlo. Ale jakmile zjistili, že už zase chodím, tak jsem si pro vše musela chodit sama. Musím přiznat, že jsem toho zneužívala.
Stihnete vůbec začátek přípravy na ledě?
Všechno se odvíjí od toho, jak s tou nohou budu pracovat. Pokud to nějak uspěchám, tak to bude na delší dobu, ale pokud všechno budu dělat tak, jak mi řeknou, tak bych se mohla vrátit tak na konci července nebo na začátku srpna. Ale na sezonu budu připravena, vrátím se ještě silnější a lepší.
Nebude vám zpočátku chybět absence letní přípravy a pohybu?
Podle mě to bude v pohodě, chybět mi to určitě nebude.
Jak vlastně spoluhráči vnímají, že mezi sebou mají dívku?
Myslím si, že někteří to vůbec neřeší, jiní ano. Někdo má samozřejmě třeba nějaké negativní narážky, ale s dalšími se bavím úplně normálně. Když třeba přijedu z reprezentace, tak se mě zeptají, jak bylo a tak.
Určitě ani protihráči občas nemají radost, když je vychytá holka, že?
V zápase s Kometou, který jsme prohráli 6:7 v prodloužení, mi řekl jejich gólman Slavíček, že jsem byla neskutečná a že mi děkuje. Pak jsem se někde dočetla od kapitána, že byl asi pětkrát sám před brankou a nedal mi gól. Ale to vůbec nevnímám, beru každého hráče stejně.
O vás je známo, že jste fanynkou New Yorku Rangers, sledovala jste finále NHL?
Spíše až ráno jsem se koukala na záznamy. Nejsem takový ten fanoušek, co fandí Chicagu a jak vypadne, tak začne fandit Montrealu. Mám jeden tým, ať vypadne kdykoliv, tak mu budu vždy fandit.
Vaším velkým vzorem je Henrik Lundqvist, co se vám na něm nejvíce líbí?
Líbí se mi po fyzické stránce, ale zároveň je to i skvělý brankář. Líbí se mi jeho typický styl chytání. Dá se říct, že je to pro mě takový ideální muž.
Právě probíhá fotbalový šampionát, máte tam svého favorita?
Vůbec to nesleduji, pro mě je totiž fotbal jen doplňkový sport, který může hrát v podstatě každý. Fotbalisté sice mají taky občas nějaké střety, ale stačí se jich dotknout a už padají a brečí. Prostě holčičky.
Kláro, děkuji za rozhovor a ať se daří.
