SLEDUJTE ONLINE:
A-tým:
8.12. 18:00 Nový Jičín – Poruba
MDO: 9.12. 13:30 Poruba – Warrior
Dětem chybí motorika a často jsou vyčerpané, míní David Moravec

Dětem chybí motorika a často jsou vyčerpané, míní David Moravec

Gabriela Juříková, 30.5.2017
Porubská hokejová mládež se ve středu 17. května v rámci teambuildingového odpoledne sportovně bavila na stanovištích golfového parku Lhotka. Organizátor celé akce, šéftrenér mládeže a trenér páté a sedmé třídy David Moravec zhodnotil samotnou akci. „S trenéry chci daleko více komunikovat,“ prozrazuje, a nejen to. Více se dozvíte v článku plném novinek, které čekají především mládežníky, jejich rodiče a trenéry.

„Wow, David Moravec trenérem v Porubě!“ tohle si asi řekl nejeden porubský rodič a příznivec místního hokeje při zveřejnění této informace. Jak se přihodilo, že jste vyměnil klubové barvy?

Impuls přišel už v minulém roce od pana Tomáše Häringa, intenzivně jsme spolu jednali. Zároveň jsem jednal i s Alešem Pavlíkem, majitelem Vítkovic a domluvil se na roční smlouvě. Měl jsem na starosti třetí a čtvrtou třídu a přípravku společně s náborem, ale nebylo to to, co by mě sto procentně naplňovalo. Po sezóně jsme si s panem Pavlíkem opět sedli a řekl jsem mu o možnosti trénovat v Porubě pátou a sedmou třídu s pozicí šéftrenéra mládeže. V podstatě jsme se domluvili, že půjdu na tříroční „hostování“ do Poruby. Samozřejmě, že na délce mého působení zde v klubu bude záležet, jak bude pan Häring se mnou spokojen a na druhou stranu i já se svou prací.

S jakými plány a inovacemi do HC RT TORAX Poruba přicházíte?

Poruba je klub, který má zázemí na velmi solidní úrovni. Má portfolio hráčů a trenérů a je jen potřeba to možná lépe poskládat a pracovat zodpovědněji. Dávat tomu trochu ze svého, trochu navíc. Hledat možnosti zlepšení tréninků a pomáhat si navzájem. Takže určitě bych chtěl posílit více kooperaci a souhru mezi trenéry. Všeobecně souhru mezi celým trenérským štábem.

Dále bych chtěl více nalákat rodiče na spolupráci s klubem, aby i oni více s klubem žili, podporovali jej, dávali podněty, nápady. Ale to neznamená, že budou určovat tempo klubu a jeho chod. Prioritou je, aby v Porubě zůstala extraliga mladšího dorostu, vybojovala se extraliga staršího dorostu, a když se podaří dostat mužský tým do polské ligy, tak to bude něco, proč by kluci a i holky měli v Porubě zůstávat. Vidí svou budoucnost, vizi, proč by měli trénovat a hrát v mládežnických kategoriích právě v Porubě. Když budou hráči do osmé třídy hrát vyrovnané zápasy, a čím víc jich bude, tím víc se budou oboustranně všichni zlepšovat a budou lépe připraveni na extraligový mladší dorost. Mám na mysli mistrovská utkání a turnaje. Takže udržet hráče v Porubě bude dalším cílem.

Je obecně známo, že hráčů v některých žákovských kategoriích je málo a tak ti mladší a „lepší“ chodí hrát o třídu výš, ne-li dvě. Jak se díváte na takové přetěžování dětí, kterým pak více hrozí zranění?

Nemyslím si, že je to tím, že jsou přetěžováni kvůli tomu, že hrají ve starším ročníku. Kolikrát to může způsobit rodič, protože po tréninku v klubu, který má intenzitu a nějakou časovou délku, jdou s ním na další trénink (na skatemill či na led s individuálním trenérem), potom přijde domů vyčerpaný a leží či sedí. Nejde ven! Nejde běhat, chodit, skákat, trhat jablka, třešně, prostě cokoliv. Je to jakési aktivní vyběhání, strečink při trhání ovoce na stromě, motorika a zapojování hlubokého stabilizačního systému. Tam vidím možný problém.

Celé tělo je v zátěžovém stresu a začínají nám disbalance. Daleko více se nachodilo, naběhalo při pobytu venku. My jsme bývávali od rána do večera venku, a když jsme dostali zaracha, tak jsme za oknem brečeli, protože kámoši hráli venku fotbal, hokej, schovku, lezli přes ploty, cokoliv a my tam s nimi nemohli být. Je ale pravda, že sportovišť není mnoho a volných plácků také ubylo.

Jak je ale naučit pohybu i mimo trénink?

Tady se budeme snažit už i žákovským kategoriích regenerovat a provádět kompenzační cvičení. Největší odpovědnost ale musí převzít rodiče. Zajímat se o tyto zdraví důležité změny. Připravujeme seminář o stravě sportovce v teenagerském věku.

Chtěl bych, aby vznikla střelecká zóna, kde by si i po tréninku mohli kluci, holky střílet, driblovat, kopat do míče a kde by se zároveň různě staří hráči naučili mezi sebou respektovat a pomáhat si. Mezi pátou a osmou třídou je totiž velký rozdíl a stejně tak mezi osmou třídou a starším dorostem. Naučit kluky soudržnosti napříč kategoriemi, to je taky jeden z cílů. Samozřejmě, že je to „hudba budoucnosti“, že to nevznikne hned.

Ještě k tomu posouvání žáků o třídy výš…

Je to, promiňte, zákon padajícího ...... Když mi v některé třídě chybějí hráči, nemůžu vzít starší, musím kádr doplnit mladšími. Pokud mám samozřejmě hráče v dostatečné kvantitě i kvalitě, tak to nemusím udělat. Je tu ale jedno úskalí. Rodič! Jakmile něčí kluk hraje podle rodiče výborně a v pár utkáních dá dva, tři góly, mohou začít tlačit na trenéra, že by měl být ostaršený, že má navíc a že má hrát za starší ročník.

Kde vzali rodiče právo určovat, kdo na to má a kdy na to má?

Jedna věc je hrát kvalitně a dobře ve starší kategorii a druhá být v té své lídrem. Rozhodovat zápasy, být produktivní a poctivý v tréninku. Pokud hráč lídrem není celosezónně ve své kategorii, nemá právo být ve starší kategorii.

Nehledě na to, že je strašně důležitá socializace. A pokud je rodiči tlačen výše, zvláště kluk, který mentálně pomaleji dospívá, ostatní v kabině to samozřejmě vycítí a začnou si ho dobírat. Budou mu dělat naschvály různého typu a hokej tomu klukovi znechutí. Mírně řečeno.

Stojím si za tím, že jedním z největších potíží pro hráče jsou vlastně rodiče. Ambiciózní, nesoudní rodiče, kteří když neuspějí v jednom klubu, myslí si, že uspějí v jiném. Udělají kolečko přes jiné kluby, třeba Havířov či Třinec, kde stejně jejich ratolest hraje za svůj ročník. Za dva roky se kluk vrátí do původního klubu, do své kategorie, odkud vystřelil do světa.

To dítě pak svým způsobem nezapadne do kolektivu. Umetá se cestička a když se mu něco nezdaří, spoléhá, že mu to rodiče zařídí. „Mně se něco nepodařilo, tatínek, maminka mi to zařídí.“

POJĎME JIM VYTVOŘIT PODMÍNKY, ABY MUSELI KLACKY PŘEKRAČOVAT!

Rodiče to dětem hodně usnadňují a zametají klacíčky z cesty. Ano mají na to právo, ale přijde jedna velká překážka, a když to nedokáží překonat, kluk se na hokej vykašle. Je třeba s tím trochu bojovat. Není dobré pořád popostrkovat za prdelku. Tohle není správná cesta nejen k hokeji, ale všeobecně k životu. V mladším dorostu se to pak vyseká jedním tahem a zjistí se, kdo jak je silný nejen fyzicky, zjistí se, jak je odolný a jakou ma vůli.

Ze své pozice šéftrenéra budete chtít vědět o jednotlivých posunech hráčů pro utkání?

Všichni trenéři se domlouvají na posunech napříč kategoriemi. Existují nějaká pravidla a není to tak jednoduché, jak si rodiče leckdy myslí. Jde taky o to, s jakým soupeřem se hraje a jaký potřebujeme mít silný tým. Když třeba vím, že sedmá třída nemá hrací den, předpokládám, že soupeř, dejme tomu Šumperk, postaví silné mužstvo ze sedmáků i osmáků. Takže abych byl se svými kluky konkurenceschopný, musím se zachovat stejně. Chci hrát kvalitní, vyrovnaný zápas, tak si prostě vypomůžu. Prohrát nebo vyhrát vysokým rozdílem není pro nikoho přínosem. Obecně bude pro mě prioritou, abychom byli ve všech třídách konkurenceschopní. Vše bude o vzájemné domluvě.

Otázka na závěr, jak se s porubskými trenéry seznamujete?

Po skončení golfového odpoledne, kdy kluci odjedou zpět do Poruby, máme od startu letní přípravy již druhou trenérskou poradu. A jednou z věcí, kterou jsem si podmínil, když jsem do klubu přišel, bylo, že chci, aby trenéři seděli v jedné šatně. Řešíme, která by to měla být. Máme vyhlídnuty dva kamrlíky. Musí mít samozřejmě sprchu, dostatek místa pro všechny, aby se tam vešla i televize, hokejové tabule, u kterých bychom si vysvětlovali cvičení, poklábosili a hlavně, abychom diskutovali, co je, a co není, dobře. Kdo by co jak udělal. Jde o to, že by trenéři měli spolu daleko více mluvit a probírat hokejovou problematiku, konzultovat věci napříč kategoriemi.